Maroko – okno do Afriky

    Po práci s přírodními živlovými energiemi v Čechách a na Moravě jsme se vydali se svými studenty procítit působení živlů až do Afriky.

       Na sklonku letošní dlouhé zimy jsme zatoužili vyjet někam za teplem a za něčím zajímavým, za poznáním.Uvažovali jsme kam by to mělo být. Řada esoteriků jezdí do Tibetu, Indie, Thajska nebo do Egypta či Peru, hodně se o těchto cestách píše a tak jsme chtěli zkusit zase něco jiného.. Prohlíželi jsme katalogy cestovních kanceláří. Nejvíce nás zaujalo Maroko. Počítali jsme kolik by nás to vyšlo v případě, že budeme po Maroku cestovat a poznávat. Usoudili jsme, že je to trochu více než jsme počítali, a stanovili maximální cifru, nutný počin pro tvoření myšlenkou. A potom jsme chvíli o tom vůbec nemluvili. Nechali jsme to na vyšší vůli. Zčista jasna přišla nabídka na expedici do Maroka, jenom pro několik lidí, za snovou cenu 11000,-Kč .Byla to geologicko přírodovědná expedice, okruh celým Marokem od pohoří El Rif, přes Střední a Vysoký Atlas, poušť a tzv. královskou cestu  zahrnující nádherná města jako je Féz, Marakesh, Rabat. Vůbec nás neodradila představa, že budeme tábořit každý den jinde, stavět a bourat stan a pojedeme 9500 km autobusem.

      Odjelo nás na výpravu 9 praktiků Systému přírodního léčení Hadži-ki s dalšími 30 geology a přírodovědci.Vůbec jsme netušili co nás čeká, jenom jsme jezdili prstem po mapě a sledovali, plánovanou trasu kudy pojedeme.Těšili jsme se na Afriku, byli jsme zvědavi na poušť a na čtyřtisícovky Vysokého Atlasu, na oázy v poušti, největší vodopády, na africkou faunu i floru a také na Afriku lidí, jejich život, zvyklosti, kulturu.

     Bylo to  v květnu a cesta přes Evropu proběhla celkem běžným způsobem. Ve Španělsku jsme se nalodili na gigantický trajekt a přepluli přes Gibraltar, abychom byli vyloženi do zcela odlišné kultury a hlavně temperatury. Afrika na nás dýchla svými 37 stupni celsia ve stínu a my jsme začali být vděčni  za perfektně fungující klimatizaci, našeho jinak zcela jednoduše a obyčejně vypadajícího autobusu. Vydržel všechno, a že toho bylo.

     První dojem z Afriky – všude samí muži v dlouhých košilích s kapucou, trochu připomínajících pyžamo. Spousty poletujících igelitek a papírků, a prachu, všechno tak trochu ušmudlané. Vzpomněli jsme si na výstrahu, abychom nepili vodu z kohoutků, pouze balenou. Jeli jsme asi 80 km na úpatí Nízkého Atlasu, kde jsme strávili první noc v kempu. Byli jsme tam skoro sami a tak 4 sprchy stačily  a studená voda přišla vhod. Bylo horko a ve stanu skoro nesnesitelně. Říkáme si poprosíme živel vzduchu - větře, větříčku, vyvětrej nám trochu stan. Ano velice rychle nám vyhověl. Museli jsme stan držet, než jsme zjistili, že jsme neuvázali všechny šňůrky a navíc, že venku to není až tak hrozné. Živel větru opravdu působil.

    První stovky kilometrů podél pohoří El Rif nás ohromilo širokými údolími, plnými zeleně. Až do vysokých poloh byly vysázeny olivovníky a citrusy. Přijeli jsme právě  v době květu pivoněk, orchidejí, tulipánů a dalších zajímavých druhů středomořské květeny. Všude se pásla stáda ovcí a koz. Byl květen a v Maroku byly žně. Je pravda, že jsme na polích nikde nikoho přes den neviděli, což bylo logické, protože v tom vedru by tam nikdo nevydržel. Ale vše bylo hotovo a vše fungovalo.Jak jsme stoupali výš a výš, zjišťovali jsme, že je zde spousta kamenů drahokamů a polodrahokamů, které se hůře rozpadají na úrodnou zem. Proto kde bylo jen trošku  hlíny, tak byla osázená buď ovsem nebo zeleninou. Také jsme míjeli kilometry území osázeného konopím. Ať jsme zastavili kdekoliv, třeba na silnici, kde široko daleko nebylo vidět obydlí, netrvalo dlouho, snad pár minut,  kde se vzali tu se vzali Berbeři, pěšky, na oslu, na kole  a nabízeli kameny, fosilie nebo výrobky z nich. Jindy se tam objevily Berberky s dětmi na ruce. Rozdávali jsme všechno možné a kupovali i nemožné.

Střední Atlas je vlastně Národním parkem Djebel Tazeka s řadou krasových fenoménů a hnízdišti dravců ve vápencových kaňonech

      Skály Atlasu jsou často červené, protože jsou to ponejvíce jaspisy a slepence.Zde jsme pochopili proč nevydrží obílené domky bílé a jak dobře barví taková červená hlinka.Z ostatních minerálů byly zastoupeny hojně ametysty, křišťály, chalcedony právě lemované červeným jaspisem.Nacházeli jsme různé kalcitové útvary, drůzy a genody,malachity, azurity i lapis lazuli, hojný byl i sádrovec.Hlavně bylo zvláštní, že minerály byly všude.Proto také ve městech jsou užity pro trvalé mozaikové výzdoby, které přečkaly věky. Mozaiky hojně tvořili  Římané, kteří zde zanechali řadu památek. Mozaiky jsou užity i na balkonech obytných domů, což má tu výhodu, že je lze udržet čisté - jednoduše se myjí. Typická architektura Afriky je však z hlíny. Jsou to takzvané kasby. Důmyslně stavěné opevněné vesnice a města, která téměř nepostřehnete v horském masívu. Je to typická vepřovice z tamní červenavé hlíny. Úzké uličky brání nejen prudkému slunci a dělají stín, ale jsou tak stavěny kvůli bezpečí, protože se tam dva lidé těžko vyhýbají.

      Byli jsme nadšení cedrovými háji.V jednom takovém jsme strávili noc a vůbec se nám nechtělo pryč.Cedr je léčivý strom. Jeho silice mají zvláštní nezaměnitelnou vůni. Střední Atlas je nejrozsáhlejší komplex cedrových lesů s přirozeným výskytem velkých tlup opic  makaků a  bohatými hnízdišti dravců a nalezišti achátů.

      Afričané jsou společenští a veselí lidé. Večer s námi několikrát zpívali a hráli na kytaru a bubny. Ke komunikaci nám plně postačila naše kontinentální Angličtina a znaková řeč.Dobře jsme si rozuměli i s  opicemi přes buráky a piškoty, chodily si je brát z ruky a byly mnohem ostýchavější nežli na Cejlonu – tam si musel dávat člověk pozor na tašku, na brýle, na čepici. Je to asi proto, že v Maroku není posvátným zvířetem a kdyby zlobila nic se neděje, když jí zaženete.

     Co se týče jídla, tak si nás Maroko získalo svoji typickou specialitou, která se jmenuje tajin(čti tadžin) Vaří se ve specielních hliněných nádobách. Základem je skopové maso, brambor , zelenina a především koření, což je směs, kari, zázvoru, estragonu, pepřů, papriky a já nevím čeho, prostě mňam. Důležitou součástí stolování je především silný mátový čaj. Máta je bylina s chladivými účinky vzduchu a tak je příjemnou vzpruhou v africkém ohnivém žáru .Pije se teplý, takže tělo není v šoku a nemusí vyrovnávat chlad ze studeného nápoje zvyšováním teploty. Když je vám horko, dejte si teplý mátový čaj. Porce jídel jsou poněkud menší než jsme zvyklí v našich restauracích, ale po jídle se cítíte lehcí a zasycení. Je to dáno především tím, že sluneční prány je zde dostatek, to je jedna část výživy a i strava je plná sluneční energie, která je hlavním zdrojem naší životní síly.

     Čekalo nás přenocování v poušti přímo mezi dunami v místě největšího písečného pole Erg Chebbi. Poušť nás překvapila. Sahara je krásně žlutá až do oranžova a písek to jsou jemné větrem obroušené kuličky křemene. Po saharském písku se chodí mnohem příjemněji než by se očekávalo. Také tento písek nemá příměsi hlíny a tak se neumažete. Písek je sice všude, ale není to prach.V noci fouká vítr, takže při spánku musíte mít přes hlavu šátek i tak se dostane písek úplně všude. Ale v květnu na poušti v noci není zima,jak se traduje, spali jsme v tričku a spacákem jsme byli přikrytí snad jen kvůli písku. Na poušti žijí Tuarégové. Mají trochu jemnější rysy než Berbeři. Možná jsou vžité poněkud horší představy o poušti než je skutečnost.  Nám se na poušti moc líbilo. Roste na poušti různá zeleň v oázách a kozy si najdou  pro nás neviditelné snítky trávy i mezi dunami.

      Ve výšce 2 200 m nad mořem, kde díky pásmovému posunu roste ještě vegetace-jsou to opravdu staleté ohromné jalovce.Ten bychom zcela určitě nepřeskočili.

Během cestování po Africe, jsme si silně uvědomili, že člověk může žít kdekoliv a že mu může být dobře, pokud se moudře přizpůsobí přírodním podmínkám. Oblečení, které se v Africe nosí je velice účelové a pohodlné – ženy i muži nosí rovné dlouhé hábity s kapucí, nejčastěji s dlouhými rukávy, oblečení je volné, chrání před horkem, prachem a sluncem, ale i před větrem. Žena pod oblečením zvaným hadžáb zůstává čistá v neposlední řadě i před pohledy posedávajících mužů v čajovnách, kam ženy nemají přístup. Když byla v čajovně žena, byla to cizinka.  Muži mají malou čepičku na hlavě, která je chrání před sluncem nebo jsou stejně jako ženy zamotáni do šátků. Naučili jsme se dva druhy vázání šátku, které jsou velice funkční a příjemné, naučil nás to veselý stařík jménem Momo. .  

     Ženská figura v rovném střihu hadžábu vůbec neutrpí, naopak je to o to lákavější zkoumání náznaků křivek těla a je pravda, že je stejně poznat, jak je žena tvarovaná. Ženy nosí většinou přikryté vlasy, roušky na očích jsme neviděli. Muži říkají, že marocké ženy nosí přikryté vlasy proto, aby je měly krásné, chrání je před sluncem a prachem. To jsme docela chápali. Často jsme slyšeli volat Hadži – ovšem nevolali na nás, ono to znamená spíše vážený pane pro naše podmínky. Dříve to mohlo mít nádech svatosti – svatý muži nebo přídomek jako „čistý pane“. Vždyť ten kdo podnikl cestu pokory, cestu za očištěním si mohl říkat Hadži.

     Nejvyšší hora Vysokého Atlasu  Jamal Toubkal ( žamal tubkal) představuje náročný výstup. Zhodnotili jsme svoje síly a na vrcholek šlo jen několik statečných – z nás Hadžíků jenom čtyři. Druhá parta strávila čekací dobu v příjemném prostředí na úpatí v horském středisku, které jsme nazvali „Malý Tibet“  Dokonce prý se tam některé části filmu o Dalajlámovi natáčely. Je to kasba se zastřešenými altány s výhledem do hor. Stříšky jsou ze zeleného malachitu, všude pohovky a vyšívané polštáře, vykládané dveře, stoly, najednou takový vrcholný luxus, sprchy s tekoucí teplou vodou, mramor všude, dokonce vám i umyjí a navoní ruce a připadáte si najednou jako „malý princ“. V duši pocítíte klid, mír a plno něhy k tomuto usměvavému a živému lidu. Necháváme se ovívat chladivým větrem, vnímáme prostor, rokle skály pokryté sněhem, pěnící hluk vodopádu, dravce kroužící ve vzduchu, který se nechává unášet vzdušnými proudy.Stačí se s ním spojit, s jeho srdcem a cítíme ty nekonečné možnosti, které nám nabízí naše nádherná Země.  Už ani nemluvíme, jenom sdílíme ten neskutečný pocit svobody. Je nám dobře, jsme teď a tady.

     Večer se vrací parta hrdinů z hor. Jsou unavení, někteří nejsou ani schopni odpovídat na otázky. Cesta dolů se ukázala náročnější než nahoru. Kamenná suť ujížděla pod nohama. Boty mokré ze sněhu, nadělaly se pěkné puchýře. Naštěstí druhý den trávíme valnou část dne v autobuse. Cestování se chýlí ke konci. Ještě pár tržnic plných suvenýrů, kožených pufů, tepaných a hliněných, věciček, leštěných fosilíí a koření, oliv atd. Drahé kamení nás už ani nezajímá, už jsme tzv. ukamenováni.

     Závěrečné hody u vodopádů vysokých 180m,  s tadžinem a ještě navíc i s plackou hojně pomazanou  medem, který nám teče po rukou až k loktům, byly krásnou tečkou za africkým putováním.

    Vrátili jsme se do vlasti velice posíleni. Všechny živly v sobě jsme posílili jejich vnějším intenzivním vnímáním. Doopravdy jsme si to užili. Schopnost prožívat živly byla zcela určitě podmíněna i naším tréninkem z Čech z našich turisticko-prožitkových setkání Otvírání studánek lásky – nyní .Přírodní zákony, kdy se živly pracujeme a důvěrně je poznáváme v energeticky významných lokalitách v Čechách. Nyní jsme si to zkusili v Africe, bylo to velmi přínosné. Oheň jsme prožívali v projevu slunce a horka, vzduch v projevu větru, vichřice, ochlazujícího vánku i bouři na moři, kdy se trajekt hrozivě nakláněl…. v nových informacích jsme zažili i vodu, v jejím nedostatku, v její blahodárnosti, ve vodopádech, i říčkách a v oceánu, dřevo v exotických rostlinách, staletých cedrech a  jalovcích, trnitých porostech skal, v horských kozách, ovcích, velbloudech a také v lidech. Země- i té jsme si užili dost, tvrdé v noci, vysušené sluncem, kdy jsme nemohli zatlouci ani stanový kolík do země, drsné ve skalnatých kopcích, kamenitých cestách, tajemné v hluboké jeskyni, která nemá konce a Sahaře, kde nevíte podle čeho se orientovat a obdivujete co spásají kozy na písku. Písek, který vás vezme do svého teplého měkkého náručí v době, kdy už máte dost kamenitých tvrdých podloží kempů.

    Afrika je krásná, barevná, živá a životodárná. Turistická  letoviska jsou překvapivě výstavná, pohodlná a  čistá.. V Maroku je budoucnost turistiky, Češi ji právě objevují. Almužnou těmto lidem nemůžeme pomoci, ale turismus přinese do této země nové možnosti..Jsme velice šťastní, že jsme poznali Maroko ve všech jeho podobách a ne jenom jako běžný turista.                     

Marcela Chadžijská a Miroslav Hadaš